Ráda bych se s vámi podělila o jednu zkušenost z osobního života s lidmi, kteří mi občas přijdou do cesty.
Já jim říkám stagnující negativisti.
Náš rozhovor většinou začíná tím, že je všechno špatně, nic se nedaří. A nejvíc za to může VŽDY někdo jiný!! Matka, otec, manžel, kamarádka……
Většinou mají jasno v tom, co by chtěli. Tedy představa toho ideálního života by byla 😊!
ALE! Pak přijdou na řadu mé otázky, jak to vidí, jak by to mohlo být a jak to udělat, aby to bylo o fous lepší, co by mohli udělat pro to, aby byli blíže vysněnému ideálu. Aby jim bylo lépe…
Jsou většinou ohromeni a naštváni, že by museli něco udělat jinak, byť i něco málo. Přijde sprška toho, proč to nejde, co jim v tom brání. Připadám si jako hromosvod jejich negativních myšlenek a emocí.
A tady je přesně to rozcestí. Kdo si uvědomí, že pokud něco změním, nebojí se, má „koule“ na to to zkusit, ke změně dochází.
Naopak lidé, kteří do bahna toho „co nejde a proč to nejde“ zabředávají čím dál víc a jejich argumenty jsou jejich mantrou, nikdy se jim nebudou dařit věci, po kterých touží.
A zdaleka to neznamená, že lidé, kterým se daří, jsou optimističtí, mají život jako pírko. Ale rozpustili negativní energii svého myšlení v konání. Možná i negace jim byly motorem (mně tedy někdy jsou) je vedou k cíli.
Životní nastavení lidí a jejich mysli jde ruku v ruce s tím, jak budou život žít.
I vykoupání se v bahně je cennou životní zkušeností, která nás rozhodně posílí (je jasné, že když jsem v něm po bradu, si to v tu chvíli asi nemyslím)!!! Jen v tom nezůstat!!!
Já vím, že i v tom největším bahně je opět někde na cestě čistá voda, ručník a suché oblečení.